Dopis Goldě č. 1

Nazdar Goldo, všechno je jinak.

Do teď tohle byly stránky o Žifulících pro děti a rodiče. Od teď tyhle stránky budu psát pro tebe. 

Dětské, hravé, laskavé Žifulíky najdeš pod záložkou v menu. Byl čas se s nimi na čas zase rozloučit.  Oni se zas vrátí. Akorát tak včas.

Už jsme spolu dlouho nemluvily, že jo. Pamatuju si svoje poslední slova co jsem ti řekla. Den před Štědrým dnem. Byly to ty poslední Vánoce, kdy byl svět ještě normální. Teda tehdy jsem si samozřejmě myslela, že normální není.  Ono je vůbec otázka, co za normální považujeme. Svět je vlastně neustále divnější a divnější. Ale víš co, byly to ty poslední Vánoce před covidem... jako uznej, že pak už bylo všechno jinak, i když dneska nám přijde covid jako historie a my po čtyřech letech od tvé smrti (psi prej chcípaj, ale sorry jako), se svět stal tak strašně nenormálním, že nám už přijde normální, že přes jedny hranice zuří odporná, surová válka - taková, jakou jsme si mysleli, že už snad ani není v dnešní Evropě možná.

To ty jsi pes ještě té staré doby. Doby, kdy nám roušky přišly jako divná úchylka Japonců a úvahy mého muže nad tím, jak ochránit právo lidí nosit zbraň uprostřed unijního maniakálního odzbrojování se, znělo zase jako bručounské brblání. On tehdy říkal takové ty přehnané nesmysly jako: "až k nám dorazí Putinovy tanky na dovolenou, musíme mít možnost se bránit, " Jako představa Putina, jak útočí normálně natvrdo na nějakou jinou evropskou zemi, nebo reálně hrozí jaderným útokem - jako co si šňupnul, drahý můj tehdy v tom roce 2018, 2019?

24. února 2022 mi spadla brada. 

Takže tak. Bylo to ten den před Vánoci, které byly poslední.  Tehdy jsem ti řekla také naše poslední slova. 

"Jsi jako obláček", řekla jsem ti, když jsem tě nesla ze zahrady nahoru po schodech do své pracovny. Bylo to tak. Byla jsi neskutečně, neskutečně lehoučká. Chtěla jsi ven, což byla skutečně dobrá zpráva. Ale po schodech už jsi vyjít nedokázala. 

Jen pár minut na to ses obláčkem stala. 

Bylo to všechno velmi podivuhodné. Vždycky jsi byla moudrá. Vždycky jsi věděla něco víc, než ostatní. Než já. Třeba to, že umřeš zrovna teď a tady, to jsi věděla. 

Zatímco já volala na veterinu. "Je jí líp! Potřebujeme další léky na bolest!" Ty ses pod stolem proměňovala v obláček. 

A bylo to tak, jak jsi to naplánovala. Bylo to tak, jak to mělo být.

Ať mi nikdo neříká, že psi nemají duši.

A že se jim nedají vyprávět příběhy.

Třeba ten nejnovější, jak Bartoloměj zachránil život Ajdě díky tomu, že udělal všechno blbě. To, co udělal byl doopravdický hrdinský čin. A zároveň to celý byl vlastně dost zázrak, za kterej vděčíme mimo jiné i tomu, co já osobně ve skrytu duše dost často proklínám.  Nebo  příběh  o tom, jak jsme se s Honzou po 15 letech vzali, nevyměnili si prstýnky ani si nevzali navzájem svá jména a bylo to celé úplně jinak, než jsem myslela. Bylas tam s náma, že jo.  Nebo o tom, jak příšerná jsem matka a jak z toho ven. Nijak. Jak? Jak!? Jak! Svatební cesta! To bys nevěřila kam jsme jeli! Představ si, jeli jsme na západ a dojeli na Východ! Nebo jak k nám přišla Orla. Nebo. 

Nebo.

Anebo bude všechno jinak. 

Vlastně už je.

Ale to až zase pak.

PS: jako ok, přišla mi upomínka, že mám prodloužit platnost stránek a já si řekla, že než stránky rušit, že si tu z toho udělám tak trochu šuplíček, a stránky podržím dál