Smutný článek pro veselý web

Umřela nám Golda. Pes. Mám o tom sem psát? Napíšu. Udělala jsem díky tomu zkušenost s tím, jak (moje) děti reagují při první srážce s koloběhem života, jak vnímají případnou krizi a následný smutek v rodině. Možná to může být užitečné i pro někoho jiného. Takže to risknu, byť z marketingového hlediska je to asi ošidné. Měli bychom být hlavně pořád veselí, ne?

Osvědčilo se mi v takové těžké situaci následující:

1) Být upřímná

2) Děti neizolovat, ani do událostí nějak násilně netahat. Nechat to vyplynout.

3) Odpovědět na otázky. Věcně stručně. 

4) Nebát se říct "nevím". Když nevím. Nebát se slov "věřím" a "doufám". To když se děti ptají na ty věci kolem duše a ráje.

Nepostupovala jsem nijak vědomě. Všechno to nějak vyplynulo a v každé chvíli jsem se chovala víceméně intuitivně. 

Goldin odchod zasáhl především mne. Byl to hlavně můj žal. Moje trápení. Moje odpovědnost. Děti mi byly po celou dobu oporou. Což považuju za asi největší pozitivum, které si doufám z těch letošní smutných Vánoc odnesly. Že mi pomohly. A pomáhají dál.

Tím bych zakončila stručný a věcný úvod a pokračovat budu trochu zeširoka. Pokud nemáte rádi smutné a dojemné historky, asi se nežinýrujte a nečtěte dál. :-) A začnu vlastní, asi vůbec nejstarší, vzpomínkou z dětství.

"Něco ti povim, ale nesmíš brečet." Řekl mi táta na Hrádečku. Byly mi čtyři. Pamatuju si, jak bylo všechno venku zalité sluncem. Kdežto tady, uvnitř chalupy, byla strašná tma. Slíbila jsem, že nebudu brečet a on mi řekl, že mi zemřel můj milovaný děda. A pak už si jen pamatuju na tu řadu nocí v následujících týdnech, kdy jsem brečela sama v posteli. Byla jsem oněmělá nejen steskem, ale i pomalu probouzejícím se uvědoměním si, že lidé jsou smrtelní. A od toho už je jen krůček k tomu, kdy mi došlo, že smrtelná jsem i já. A to je docela garda.

Tu tátovu větu ohledně nebrečení, si v sobě nesu celý život. Nebudu se tu pouštět do nějakých sáhodlouhých psychoanalýz. Jasně, že to bylo špatně. Ale já se na tátu nezlobím. Chápu ho. Nikdo nechce, a tátové asi obzvlášť, vidět svoje děti brečet. Jenže pláč není příčinou smutku. Naopak je podle mne přirozeným ozdravným procesem, který nám pomáhá se s událostmi vyrovnat. 

A teď ke Goldě.

Golda byl můj speciální pes. Jakoby vždycky věděla něco navíc. Byla chytrá. Byla velkorysá. Byla hodná. Měla kočičí duši. Měla svůj život. Zbožňovala pískací prase. Měla radši lidi než psy, což byla jedna z prvních věcí, které jsem si na ní všimla. Než jsem jí dostala, neměla jsem na starost nic jiného než sama sebe. Nikdy před tím jsem psa neměla. Golda mi vnesla do života zodpovědnost, odvahu, nadhled. Prošla se mnou všemi mými byty. Všemi vývojovými stádii mého vztahu s Honzou. Byla se mnou, když jsem nastoupila do práce, kde jsem konečně našla smysluplné využití toho, co umím, a toho, co se chci ještě naučit. Byla se mnou, když se narodil Bartoloměj. Hlídala ho. Spala pod jeho postýlkou. Přizpůsobila se až dojemně novému uspořádání smečky. Byla se mnou, když se narodil Jeroným. Jeho první slovo bylo "Gogo" a první vědomé kroky vedly právě k ní. Hřála mi nohy pod stolem, když jsem kreslila Žifulíky. Stala se jejich součástí. A bude jí i dál.

Takže když jsem se dozvěděla, že mi odejde, měla jsem dost práce sama se sebou. Zaskočilo mne to. Golda nebyl žádný junák, ale stará taky ještě nebyla. Její všudy a vždypřítomnost měla skočit. Začala mne mnohem víc potřebovat. Dětem jsem explicitně nepopisovala, co se děje, ale také jsem nic nepředstírala ani netajila. 

Během října jsme se pomalu, ale jistě dozvídali diagnózu. Rakovina. Dny? Týdny? Měsíce už ne.  Radši o den dřív, než o hodinu později. "Aha" došlo mi "jsem to já, kdo jí musí doprovodit až do konce". Nevěděla jsem vůbec nic o tom, co nás čeká a byla dost bezradná. 

"Neboj se, Goldo" říkávala jsem jí. A vždycky mi došlo, že po ní chci nesmysl. "Anebo se boj, ale nejsi na to sama." To byla naše mantra.

Nevěděla jsem, jak na to připravit sama sebe, natož svoje děti. A tak jsem nikoho na nic nepřipravovala. Konstatovala jsem aktuálně potřebná fakta a dělala, co bylo třeba. Příliš jsem dopředu neřešila, co bude, až nastane něco, co jsem netušila, jak to vlastně poznám. Nechce se mi to napsat přímo... no ano, musela jsem připustit i to, že budu muset možná přijmout rozhodnutí o ukončení jejího života. Což i rozhodnutí tak neučinit, je rozhodnutí, takže je to něco, čemu se nevyhnu. Na tohle myslíte, zatímco vás tahá za rukáv ubrečený kluk, jehož největší trápení na celém světě je to, že se mu rozpadly koleje nebo si omylem vypnul hry na Déčku. Ale tak to prostě je, to asi známe všichni, opravila jsem koleje, zapnula Déčko a šla drbat psa za ucho.

Golda s námi prožila, troufám si říct, dva krásné měsíce života. Od stanovení diagnozy, nasazení léků na bolest a ukončení anabáze po klinikách, jakoby se jí ulevilo a dostala nový elán do života. Bylo nám spolu všem dobře. Radovali jsme se z každého dne. Golda odešla den před Štědrým dnem. Z vlastního rozhodnutí. Byla už jako obláček, ale pořád ještě chtěla, aby jí Jeroným házel pískací prase. Abych jí drbala za uchem. Poslední týdny jsem drbala psa za uchem i ze spaní. Pořád. Taky ten den chtěla ven. Jsem si jistá, že, si to všechno zařídila podle svého. Byla jsem s ní, ale nepotřebovala, abych za ní rozhodla. Ona nepodlehla. Odešla důstojně. A my jí na Štědrý den dopoledne pohřbili. 

"Nebuď smutná, Ajdo" říkávám teď Ajdě, Goldině dceři. A vždycky mi dojde že po ní chci nesmysl. "Anebo buď, ale nejsi na to sama."  To je naše mantra.

Reakce dětí nebyla nijak srdcervoucí. Jeroným mne objal s tím, že Gogo hajá. Bartoloměj mi oznámil, že už plakal a přinesl mi svého plyšového psa. Objala jsem já jeho. Měl potom sice trochu tendence mne utěšovat tzv "dědovým" způsobem "Mámo nebreč! Brečej bačkory!", ale vysvětlili jsme mu, že brečet kvůli smutným věcem se smí.

Děti o Goldě pořád občas mluví. Jeroným chrání před Ajdou Goldino pískací práce. Protože je Goldy. "Golda au au. Golda velký au au. Golda hajá. Golda pápá. Golda mřela." Konstatuje to. Bartoloměj mi dál půjčuje svého plyšového psa, abych měla útěchu. Uvědomuju si, že zvlášť ve starším Bartolomějovi to asi dost šrotuje. Přemýšlí o tom. Možná, že taky v noci kouká do tmy a pomalu mu dochází, jak je to s tím koloběhem života. Možná je to něco, na co každý z nás je tak trochu sám. Ale asi by naše děti nemusely mít úplně pocit, že je to špatně, že za námi nemůžou přijít a sdílet smutek, případně strach a obavy z toho, co nevíme. To je rozdíl mezi mou vzpomínkou z dětství a tím, co si snad budou pamatovat moje děti. Že můžou přijít a brečet jak se jim zamane. A taky to, že skutečně dokázali podpořit mámu, když brečela ona.

Ahoj Goldo, nashle v lepším světě! 

ps: Jen pro pořádek. Možná, že jsem se snad pro tentokrát vyhnula nějaké zásadní rodičovské chybě. Alespoň si to myslím. Jsem si ale jistá, že jich dělám kupu zase jinde. Koloběh rodičovství je neúprosný. Poučeni chybami našich rodičů, děláme úplně jiné.