Ten černý notýsek se mnou putuje celý život. Z šuplíku ve stole v dětském pokoji na Vinohradech se přesunul do pankrácké garsonkové krabice s názvem "až budu mít stůl". Uteklo pár let, a já ho musela začít chránit před nenechavými zuby štěněte Goldy. Z té je dneska už pes v nejlepších letech. Pak notýsek získal výsadní místo v krásném velkém...
Jak jsem slíbila, tak jsem splnila. Děti měly svůj žifuličí mejdan! Četli jsme si hrou, hráli jsme si čtením, vytvářeli Žifulíky a bylo nám spolu všem moc fajn.
Tenhle víkend jsme zazimovali chalupu a taky jsme Hrádečku ukázali knižní Žifulíky. Dokonce i na houbách s námi kniha byla. Když jsem se snažila vyfotografovat ilustrace i s jejich předlohou (v jednom záběru), došlo mi, že v mé fantazii je všechno tak nějak mnohem líp vidět. Takže pokud budete chtít skutečně porovnat knihu s realitou, budete se...
upozornění: kniha je vážně hodně modrá, její autorka vážně hodně oranžová.
Když jsem byla malá, řešily se dětské strachy příslovím "kdo se bojí nesmí do lesa". Což u nás na chalupě s tímhle přístupem narazíte dřív nebo později poměrně zásadně. Stačí, abyste potřebovali na záchod. Ten je u nás totiž přímo v lese a dokonce je tam, i když je noc a tma.
Tohle bude naopak krátký text.
Když byly staršímu synovi tři, každé ráno jsem vstávala plná nadějí a optimismu, připravená čelit novým výzvám. Tentokrát nic nezvorat. Být dokonalá máma. Nad věcí. Klidná. Přirozená autorita. Vysvětlovat a argumentovat, místo toho, abych jen udělovala příkazy. Nejen že budu skvělá máma, taková ta hezká, upravená, pořád usměvavá, já dokonce...
Ilustrace ke knize kreslím já - Kateřina. Začala jsem kreslit po nocích jen pro svoje děti, aby měly ráno překvapení. Bavilo mne to. Okruh dětí se rozrůstal. Díky kreslení mne začaly napadat úplně nové příběhy, doplňky, hry, skládačky, hračky. Noví Žifulíci jsou často nejdřív nakreslení a pak teprve dostanou jméno.
Než jsem příběhy zapsala do počítače, existovaly ve své živelné ústní podobě. Pokaždé byly trochu jiné. Někdy kratší, někdy delší. Ale podstata zůstávala stejná. Aktuální délku vyprávění si regulovaly jednak děti svou pozorností, jednak já svou momentální náladou.
Příběh Žifulíků by mohl být tím starým dobrým vděčným příběhem o servané matce na rodičovské, co si po nocích vybíjí frustraci z marných denních bojů kreslením trpaslíků. Proč by vlastně měl někoho můj příběh zajímat? Vtip je ale v tom, že i když je knížka plná nových příběhů, nevznikla by bez těch starých vyprávěnek, které mi kdysi vyprávěl můj...
