Vývojová stádia MATKY

Z poznámky pod čarou jsem se rozhodla udělat samostatný článek. Aneb, kam vás dovede úvaha nad tím, zda dávat či nedávat dětem čokoládový adventní kalendář. Protože čokoláda je přeci FUJ! 

Je zajímavé hledět sama na sebe s odstupem času. Jako matka malých předškoláků velkoryse shlížím na matku batolat. Matka batolat zase velkoryse a s jemnou závistí shlížela na matku mimin. Každá ta matka je úplně jiná. Tuhle mne na hřišti seřvala matka batolete kvůli mému Jeronýmovi, který do toho jejího batolete strčil. Což jsem mu samozřejmě nepochválila. Velmi důrazně jsem mu to nepochválila. Můj hodný Jeroným měl nějakou svou zlobivou chvilku a začal nečekaně zlobit. Zaskočilo mne to, ale protože jsem zároveň i máma Bartoloměje, který zlobí pořád a neustále, v podstatě i ze spaní si občas zazlobí, jsem ... ne otupělá, ale řekla bych... no zkušená. Takže když mi tahle matka jednoho jediného batolete řekla něco v tom smyslu jako "trochu výchovy by neškodilo" došlo mi, jak zoufale nevědomá jsem byla, když jsem byla v jejím vývojovém mateřském stádiu. A zároveň jsem měla pocit, jak všechno strašně přesně vím. Asi je to tak v pořádku. Máme být takové. Asi nás takové příroda pro naše batolata stvořila. Čím starší ale děti jsou, tím víc vím, že nevím vůbec nic. A že výchova - alespoň v mém případě - není nějaký cílový postup, na který mám povinnost přijít, ale neustálý proces plný chyb a lásky a naděje. A zoufalství.

Jako matka mimin jsem se cpala čokoládou, abych přežila energeticky den (kafe nesmím, kojím). Zároveň jsem u toho mohutně googlovala a četla různý knihy o zdravém a šťastném dítěti, které jsem byla rozhodnutá za každou cenu vyrobit.

Jako matka batolat, jsem se cpala čokoládou tajně, abych nešla dětem špatným příkladem. A s velkým překvapením jsem začala zjišťovat, že se děti tak nějak mým výrobním postupům na jejich šťastnou a vyrovnanou budoucnost začínají vzpírat. V té době už jsem musela čelit heslům typu "čokoláda je lék", které razily babičky a nemohly se dočkat, až budou moct začít mé děti léčit. Ach ta generace našich matek! Jak to všechno dělala úplně špatně! Ještě že já mám teď ten internet a vím, jak to s tou čokoládou je!

Jako matka předškoláků se s nima o čokoládu podělim. Teda. Většinou se dělit nechci, takže jí jim pořád tajně, ale už jim jsem ochotná koupit jejich vlastní. A výrobní postupy na šťastnou budoucnost nejen že jsem hodila za hlavu, ale začala jsem na ně být poměrně dost alergická. Na všechny ty návody a několika krokové postupy na cokoliv, co se týče dětí. O dětech už se radím výlučně jen s těmi, kteří nás znají osobně. Dost často to jsou babičky. V dost ohledech je začínám chápat. Hlavně teda svojí mámu. Kruh se uzavírá?

A teď jsem vážně zvědavá, jak bude jednou shlížet na tuhle matku předškoláků matka teenagerů.