Proč je text knihy dvoubarevný?

02.08.2019

Než jsem příběhy zapsala do počítače, existovaly ve své živelné ústní podobě. Pokaždé byly trochu jiné. Někdy kratší, někdy delší. Ale podstata zůstávala stejná. Aktuální délku vyprávění si regulovaly jednak děti svou pozorností, jednak já svou momentální náladou.

Po pár týdnech vyprávění jsem příběhy začala psát, protože jsem chtěla svým synům dát k Vánocům jejich vlastní knihu.

Hned od začátku jsem si říkala, že příběhy nesmí být moc dlouhé, musí mít tah, musí děti držet od začátku až do konce. Takže jsem se chystala na nemilosrdné škrtání všech možných oblíbených detailů, veselých zákrut, nebo záměrného natahování děje, které vznikalo v místech, kdy děti ještě nespaly. Začala jsem si šedě značit části textu, které bylo možno vyškrtnout aniž by přestal dávat smysl celkový děj.  A pak mi při jednom večerním čtení došlo, že když jsou texty barevně odlišené, můžu bezbolestně přeskakovat pasáže. A pokaždé tak můžu číst trochu jinak. 

A také mi došlo, že tentokrát nejsem dramaturg, který má za úkol vejít se do stopáže televizního pořadu. Ale autor, který si může dovolit se sem tam zapomenout na palouku v lese zkrátka jen proto, že je tam hezky.

Text knihy je tedy dvoubarevný. Když přečtete jen černý text, přečtete nejkratší a nejjednodušší variantu vhodnou pro nejmenší děti nebo unavené rodiče. Vložené šedé části pak příběh prodlužují a probarvují.

Kniha tedy může růst před očima. Může růst spolu s dětmi. A trpaslíci? Ti také můžou růst. O tom je v knize koneckonců také jeden příběh. Je to ten, jak kupovali autobus. Ten, který je o tom, že možné je úplně všechno.

Na shledanou v knížce!