Příběh malého čápa

16.07.2021


Úvodem

Toto bude zase jeden z těch "smutných" ale pravdivých příběhů, které na zdejším blogu zveřejním. Koneckonců - v celé kauze se dost argumentovalo i dětmi, které prý online přenosy z čapích hnízd sledují také. 

Tento text  neřeší dilema, zda měl být, či neměl být, osecký čáp zachráněn. Respektuji ty, kteří čápům rozumí. Podle toho, co jsem dohledala, se někde v podobné situaci čápě zachrání, někde naopak ne (eliminace odrostlého mláděte je celkem věcně zachycena i v onom oblíbeném dokumentu o německé vesnici čápů). Rozhodně jde u Pavla Moulise (předsedy ZO ČSOP Rokycany) o relevantní a respektu hodné rozhodnutí člověka, který za hnízdo nese odpovědnost. Představa, že by podlehl tlaku veřejnosti, vylezl by na komín, a mláďata by skutečně vyskákala, jak argumentoval, je děsivá. 

Už mám ale fakt plné zuby toho, jak se neustále dokola objevují články na téma "hysteričtí laici jsou odtržení od přírody a chudáci odborníci tím trpí". Na jedné straně z kontextu vytržené vzlyky oseckých, které si píši navzájem ve své skupině na  facebooku, na straně druhé oficiální a pro ty účely připravené vyjádření odborníků. Kdo z toho asi vyjde jako ufňukaná hysterka? A přitom fňukají tak nějak všichni. 

Hned na začátku poprosím odpovědné vedení ZŠ v Oseku a pana Pavla Moulise, aby zvážili, zda nezapnout znovu kameru nad hnízdem. Myslím, že všichni prošli nějakou proměnou a vypnutá kamera je už jen gesto nějaké dotčenosti. Co takhle jako akt smíření kameru zapnout? Proč? Snad Vás přesvědčí můj text níže. 

Na svém webu, po svém, přidám svou trošku do mlýna. A bude to dlouhé, protože právě zjednodušování a zkratkovitost stojí za celým tím nedorozuměním mezi laiky a odborníky. 

Pro ty, kteří příběh neznají, níže uvádím kontext.

Osecký příběh pro zatím nedotčené:

Osek u Rokycan. Hnízdo na komíně zdejší ZŠ. Nepřetržitý online přenos tak, jak je to i u některých jiných vybraných hnízd. Fandovská skupina na sociální síti. V hnízdě původně bylo čápat pět. Páté čápě bylo jakožto nejslabší poměrně záhy tzv "eliminováno", což skupina fandů akceptovala. Na takovou eliminaci jsou lidé sledující online přenosy skutečně zvyklí. Zůstala čtyři čápata. Zhruba dva týdny před tím, než jsem začala hnízdo sledovat já, začala matka čápice (Olinka) čtvrté čápě "terorizovat". Na to lidé připraveni nebyli, nerozuměli tomu, proč ho rovnou nezabije. Také zpětně upozorňovali na to, že těsně před tím, než onen "teror" začal, Olinka zmizela a když se objevila, měla na hlavě nějaký flek. Dodnes to nevíme, zda nešlo o zranění. Pro lidi nepochopitelné chování čapí matky bylo postupně chápáno jako divné, agresivní, došli k tomu, že s Olinkou musí být něco špatně.  A odborníci to nevylučovali, to je poměrně důležitý moment. 

Čápě i přes občasné útoky Olinky prosperovalo, rostlo a sílilo. Jeho čapí táta Oskárek nevykazoval žádné podobné chování jako Olinka.

Lidé tedy v době, kdy já na hnízdo narazila, už skoro dva týdny sledovali skutečné drama. Sledovali, jak malý roztomilý čáp, který své rodiče vítal zakloněnou hlavou a klapáním, dokázal si na svých starších sourozencích vybojovat dokonce celého potkana, srdnatě bojuje o život navzdory útrapám, které mu způsobuje jeho matka. Sourozenci malého čápa chránili, otec ho krmil. Lidská nátura si mohla do chování čápů promítat nemístně lidské motivace a emoce, o tom žádná. Však to jsou laici, kterým někdo zapnul telku a nechal je u ní bez dozoru.

Může být několik vysvětlení toho, co se na hnízdě dělo. Jedna z nemilosrdných teorií káže, že i kdyby byla nějak řekněme postižena matka (argument laiků), pořád je to příroda, která vadnému jedinci káže zabíjet své potomky aby škodný gen nepokračoval. Tomu ale trochu odporuje to, že ostatní čápata žijí a prosperují. Další hledisko je počet. Je možné, že malý čáp je úplně v pohodě, jen je nejmenší a Olinka zkrátka instinktivně došla k tomu, že s Oskárkem neuživí čtyři krky tak, aby je mohli vybavit do Afriky a že v zájmu tří musí zemřít čtvrté, byť je jinak v pořádku. Došla k tomu průběžně, i to se stává. Že čápi počet mláďat upravují podle situace. Další varianta - nejčastěji skloňovaná odborníky a jejich "zastánci" je ta, že malý čáp prostě ok nebyl. A že to Olinka ví. A tak konala. Nebo ověřovala životaschopnost mláděte a to zkrátka neobstálo. Něco podobného se stalo v jednom polském hnízdě (tam to ale dopadlo dobře.

Osobně si myslím, že skutečnou pravdu se nedozvíme a že je to je to, co je pro lidi složité přijmout. Že se nedozvíme, jak to doopravdy bylo. 

Přejděme tedy k dramatickému finále.

Malého čápa jsem já osobně blíže zaregistrovala až v pátek před jeho smrtí  Na základě zprávy, že je mrtvý. V osecké skupině se začaly objevovat takové ty smutečné fotky se svíčkami RIP atd. Lidé byli nešťastní a brali to emotivně. Stejně jako v mladobucké skupině sdílí srdíčka a srdíčkově orámované portréty Bukáčka a dělají na něj ňununu. Tady byla srdíčka černá, protože oblíbenec skupiny byl považován za mrtvého. No a? V čem je rozdíl?

Jenže pak se něco stalo. Lidé si všimli, že i po tomto náletu malý čáp žije! 

A žil i v sobotu ráno.

No chápete, co to muselo způsobit? Jaké drama to je?

Lidé se snažili dosáhnout toho, aby pan Moulis, do jehož kompetencí hnízdo spadá, čápě zachránil. Z odpovědí, které jim přišly mailem si vzali to, že to má pod kontrolou a že když bude třeba zasáhne. Pochopili to tak, že když bude třeba malému čápovi pomoci, zasáhne. Že mu pomůže. To je uklidnilo.

Během sobotního dopoledne emoce narůstaly. A ano, telefonát správkyně s panem Moulisem, kde se poprvé na rovinu dozvěděla, že se čápě nezachrání, způsobilo velký příval emocí. Lidem došlo, že jsou bezmocní, a že malý čáp zemře. Přesto se snažili hledat pomoc třeba i jinde (a nebyli úplně jednoznačně neúspěšní, nutno říci). Čápě trpělo. Začaly se objevovat prosby o "ukrácení utrpení" nebo "vypnutí kamery". I pro mne, která čápa ještě před dvěma dny neznala, byla ona sobota náročná. Bojoval, byl tak roztomilý, bylo to mládě a my se musíme bezmocně dívat na to, jak trpí. Teda já se na to jasně nedívala. Ale věděla jsem o tom. A nedokázala jsem to vyhnat z hlavy.

Je to racionální? Jistě že ne. No a?

Během této doby se pravděpodobně stupňuje i tlak (i ten nenávistný) na pana Moulise a já bych skutečně nechtěla být v jeho kůži. Zvlášť, když mu šéfuje takový "sympaťák" jako je pan Makoň.

Vše se vyhrotilo v sobotu před třetí hodinou. Olinka přilétá do hnízda. Opečuje tři mušketýry, jak jim říkají fanoušci, oddělí nejmladšího. A pak ho několik minut zabíjí. Čápě bojuje a zároveň jakoby přijímá svůj osud. Ještě jeden pohyb křídla a je konec.

Konec doslova. Někdo vypnul kameru.

Konec malého čápa jsem si nakonec pustila. Zpětně. Nechtěla jsem to vidět, ale došlo mi, že jestli se chci nějak s tímhle příběhem popasovat, musím tomu čelit. A já se s tím chtěla popasovat. Z nějakého důvodu, se mne celý ten příběh hluboce dotkl.

Pokud smrt čápěte zredukujeme na neosobní neemotivní zákon kruté přírody, proč pak tisknout trika s "tátou roku" Bukáčkem nebo se rozplývat nad Bohuslavickou Betynkou, které zmizel čáp Kuba a ona se stará sama? Jejich příkladné rodičovství pak není ničím jiným než pouhým pudem, zákonem kruté přírody, stejným motorem, který je vede k eliminacím - ať už více či méně krutým. Kde je ta hranice prosím pěkně? Kdy si čápy můžeme polidšťovat a kdy už je to nemístná hysterie? Já nerozporuju právo lidí na to milovat a sledovat čápy. Jen se snažím umožnit pochopit tu část lidí, kteří tím sledováním zkrátka utrpěli poměrně velký šok, na který nebyli připraveni. Už jim prosím odpusťte.

Následně jsem trávila skutečně dny pročítáním všech možných článků, diskuzí, vyjádření. Bylo jich tolik, že je nelze už příliš dohledávat, procházeli mnou jako taková menší povodeň a postupně jsem se snažila vytvořit nějaký obrázek té masy lidí, kteří jsou na sebe navzájem tak nevraživí kvůli jednomu malému čápovi.  

Šmírování čápů je in

Nestojím na žádné straně. Fakt přísahám. O čápy jsem se nikdy nezajímala. Můj čapí příběh začal ve chvíli, kdy jsem si všimla tklivého příběhu Bukáčka - čapího vdovce se třemi čápaty, kterému po smrti čápice Barunky pomáhají dva lidští pomocníci s vykrmením. Zavnímala jsem to jen proto, že se to odehrává v mně známých Mladých Bucích. Zavnímala jsem tu obrovskou vlnu solidarity a podpory, která přinesla nečekaně tolik peněz, že nejenom že uživily malé bukáčky, ještě zbylo pro ZS v Jaroměři a ještě zbylo poměrně dost peněz, které se velmi pravděpodobně použijí na pomoc Moravě. Odklikla jsem si tehdy na sítích nějakou čapí skupinu a víc se o to nestarala.

Pasivním sledováním sítí jsem postupně zjistila, že lidé dávají čápům jména. Že lidé čápy sledují. A že to samotným odborníkům nijak nevadí (naopak). V některých hnízdech jsou online kamery a lidé od prvního příletu čápa až po odlet do Afriky sledují život v hnízdě. Jak se vítají. Jak kladou. Jak sedí na vejcích. Jak se klubou. Jak rostou. Jak eliminujou... Lidé o ně mají strach, když je bouřka. Nebo když se jeden z rodičů zatoulá. Žijí tím. Lidé jim přejí dobré ráno i dobrou noc. Zveřejnují fotky, kde jsou čápi v roztomilých pózách a dávají jim polidštující komentáře a popisky. Objednávají si do svých příbytků čapí sošky, aby jim čápy připomínali přes zimu. A není na tom nic, co bychom zvali hysterické, nad čím by se například pan Makoň nějak zásadně pohoršoval. Nikdo nevydával prohlášení typu "kde berete tu drzost !!!! nám posílat dary za to, že zasahujeme do přirozeného běhu hnízda tím, že mláďata dokrmujeme, protože jsme došli k tomu, že elektrický rozvod je lidský zásah, kde berete tu drzost!!!!!!". Ne. Nic takového nenastalo. Nikdo nikomu neříkal "jsou to jen čápi". Nebo: pokud si teď mladí zvyknou na člověka, oslabí je to v v jejich budoucím životě a není tak úplně jisté, že je to správně.

Ba ne, pozor. Tohle říkal pan Pavel Moulis, zmínil to - velmi opatrně - ve svém prvním oficiálním vyjádření ještě v době, kdy osecké čápě žilo. A budiž mu to přičteno k dobru, protože to byla celkem odvaha - naznačit, že není tak úplně v souladu s tím všeobecným nadšením z náhradních tatínků. Tahle zmínka, tohle až mírné ohrazení se vůči mladobuckému příběhu, je dobrý příklad toho, že i uvnitř odborné veřejnosti můžou být různé názorové proudy. Že nejde o nic exaktního. Že neexistuje nějaké racionálně stanovitelná čára mezi člověkem a přírodou a že do značné míry skutečně záleží na postoji, zkušenostech a názoru daného pracovníka ZS, pod kterého hnízdo spadá. Dokladem toho je i to, že se osecké skupině povedlo pro čápa zajistit domov a měli i naději na pomoc odborníka. Jen se to už nestihlo.

Zpátky k sítím. Těm sociálním.

Ti lidé na sítích jsou různí. Jsou mezi nimi odborníci, lidé, kteří se o přírodu více či méně poučeně zajímají, jsou mezi nimi i laici, kteří pomáhají "srdcem", kteří mají zájem o to, co se kolem nich děje a mají rádi zvířata, jsou tam asi i laici, kteří se tím prostě jen baví, kteří si tím suplují skutečný život a vytváří si nezdravé vazby někde, kde ve skutečnosti nejsou reálné. A tihle všichni lidé spolu komunikují a sdílí. Tahle masa dohromady vytváří určitou fanouškovskou základnu, která je schopná ochranářům pomoci - ať už třeba právě sbírkou, nebo tlakem na správných místech kvůli zabezpečení elektrických rozvodů v krajině (už se to začíná celkem hýbat právě v Mladých Bukách, bez síly laického hlasu, by se ČEZ těžko zajímal o jednu mrtvou čápici), nebo upozorněním, že se na hnízdě děje něco, co není v pořádku. Loni takhle mám dojem zachránili v Oseku čápata ze zatopeného hnízda.

Řekla bych, že soužití laiků a odborníků je v čapích skupinách více méně v symbióze.

Dokud se nestane něco, na co není připravený vůbec nikdo. 

Lidi nejsou zvířata.

Zvířata nejsou lidi. To je něco, co si musí zpracovat ti, které pro zjednodušení nazývám "laiky".

Ale mám tu jednu novinku i pro ty, které pro zjednodušení nazývám "odborníky":

Lidi nejsou zvířata.

Lidi neeliminují slabé.

Naopak.

Odjakživa je fascinují příběhy, kde znevýhodněný jedinec navzdory osudu dosáhne nějaké spravedlnosti nebo lepšího života.

V reálu se o své "slabé" staráme.

Protože na rozdíl od zvířat jsme schopni rozeznat hodnotu i tam, kde ji krutá příroda nevidí.

Dokážeme ocenit odvahu. Sílu. Statečnost. Dokážeme ocenit, když nám někdo vnáší do života lásku, radost, emoci.

To všechno v tomto příběhu zastupuje malý čáp. A to je něco, co odborníci přehlédli, ignorovali, podcenili.

Jenže můj problém je ten, že stejně jako naprosto chápu osecké laiky, naprosto chápu i odborníky a zastánce kruté přírody.

Rozumím tomu, že někdo, kdo životu čápů rozumí, rozhodne s plnou odpovědnosti nezasáhnout do hnízda.

Rozumím jeho obavám a tomu, že nechtěl riskovat životy mláďat. Ne. Nedivím se panu Moulisovi, že to neriskoval. Možná je příliš opatrný? Možná nějaký záchranářský dobrodruh by do toho šel? Kdo chce ale tohle soudit? A kdo vůbec může skutečně rozsoudit, zda by to bylo správné i v případě, že by akce dopadla dobře?

Rozumím i tomu, že odborníky laici štvou. Rozumím tomu, že člověk, který denně zachraňuje zvířata, může mít trochu problém s empatií s lidmi, kteří o tom neví tolik. Rozumím tomu, že když někdo denně řeší to, aby se přestala plundrovat krajina, aby přestala mizet pro čápy klíčová obživa, aby čápi nevyhynuli jako druh, že je pro takové lidi složité se najednou zacílit na jedno jediné mládě. Zvlášť když si jsou vědomi, že je to vlastně asi dost běžný příběh, který se mimo kamery děje často. Rozumím tomu.

A nakonec - rozumím tomu, že pokud část lidí, kteří chtěli malého čápa zachránit bylo hnusných, že to muselo být jak pro pana Moulise tak pro paní ředitelku školy, kde hnízdo je, náročné. Jen bych se tu ráda zastala Osecké facebookové skupiny. Jasně, že tam byly emoce, ale dokázali se s nimi poprat a velmi záhy vyzvali své členy, aby neútočili na pana Moulise, distancovali se od takového jednání a takové členy také vyloučili. Správkyně skupiny dodnes komunikuje s panem Moulisem telefonicky, a ve skupině zveřejňuje informace a fotografie přímo od něj!

Lynč a šikana je fakt blbá. Jenže to se dělo v tomto případě na obou stranách. A navíc to nekončí. Zatímco osecká skupina se nějak poprala s emocemi a žije dál, druhý tábor se nějak pořád ne a ne otřepat. Ublíženost a fňukání se neustále vrací v různých prohlášeních a mediálních výstupech pana Makoně, nadřízeného pana Moulise, jednotlivých ZS či spolků. Pan Makoň v tom vede, nutno říct. A pokaždé, když se něco takového objeví, zase to otevře staré rány u lidí, kteří se tím cítí osočeni. 

Můj závěr z toho celého:

Tak za prvé. V každé skupině lidí jsou idioti (pardon). Byli na obou stranách barikády. Hnusně po sobě plivali, jedni byli povýšení, zlí, arogantní, jiní byli zase hysteričtí, emotivní, neslušní, vyděračští a agresivní na straně druhé. Tyhle řvouny bych dala stranou.

Co mi přijde ale hodně špatné vzít ten celý balík lidí, kteří sledují osecké hnízdo a hodit ho do kýblu s nápisem "hysterici".

To totiž není pravda. Ve stručných bodech shrnu, proč mohli být laici zaskočeni:

1/ jednání čápice asi nebylo úplně extrémně ojedinělé, možná, že mu "odborníci" s přehledem rozumí, ale v rámci sledování hnízd toto chování nečekané bylo, lidé mu prostě nerozuměli a nebyli na to připraveni

2/ byl tady ten moment, kdy Olinka zmizela a nevědělo se, jestli je v pořádku, když se vrátila

3/ čápě prosperovalo a několik týdnů vzdorovalo útokům matky, nezasloužilo si dostat šanci tam dole mezi lidmi? 

4/ proč Oskárek nesdílel s Olinkou stejný postoj? Je to obvyklé, že funkci "kata" na sebe bere jen jeden z rodičů?

5/ proč byl zrovna v tomto hnízdě takový strach z toho, že čápata vyskočí? Lidé sdíleli a poměřovali například kroužkování a jiné zásahy v hnízdech se srovnatelně starými čápy, kde to bylo v pohodě. Lidé se logicky ptají, proč to nešlo tady?

6/ skutečně v době kroužkování neměl/nemohl být malý čáp odebrán? Neměli/nemohli odborníci již v té době dost informací na to, aby situaci správně zhodnotili? Nebo ho tam nechali i přesto, že s tuto variantu vnímali jako pravděpodobnou?  Tady se dostáváme už do filosofické roviny. Tam se pouštět nechci, to by bylo na další článek. Odpověď na situaci kolem kroužkování jsem dohledala zde. Je z poloviny června. Té komunikace bylo ale mnohem víc a nelze ji nějak přehledně srovnat tak, aby byl obrázek ohledně toho, kdo co kdy řekl, napsal, udělal úplně přesný. Museli bychom brát v potaz kromě diskuzí asi v pěti různých skupinách a profilech,  například i emailové reakce a odpovědi, dotazy, stížnosti atd. Já toho dost načetla, proto píšu tento text. A proto jej píšu blog a necpu se někam do novin. 

Je ale fakt, že kdyby malý čáp nezemřel, měli bychom sice hrdiny - lidské i čapí, ale nikdy bychom se nedozvěděli toho o životě čápů tolik, jako toho víme teď. Díky tomu, že malý čáp zemřel.

Proč by měli odborníci s laiky komunikovat?  I s těmi, kteří se jim nelíbí? I když to formálně "není jejich práce"?

Inu protože je to pro jejich poslání prospěšné.

Dokud laici a odborníci žijí v nějaké vzájemné symbióze, jejich soužití může být pro přírodu velmi přínosné, což se potvrzuje v jiných, šťastnějších, příbězích. Proto je škoda, když se při prvním zaváhání hned strhne taková smršť nenávisti. Tu teď neustále přiživuje, ne laická strana, ale ta odborná, která možná rozumí přírodě, ale mírně absentuje schopnost pochopit lidi. Příběh malého čápa ukazuje, že je to něco, co by možná bylo dobré se začít učit.

A ráda bych tady napsala, že jak pan Pavel Moulis tak jeho syn, Petr celou věc v mých očích vlastně ustáli. Možná mi něco uniklo, ale byť to pro pana Moulise muselo být hodně složité, nezaznamenala jsem od něj aroganci nebo něco, co by přesahovalo pochopitelnou reakci člověka, na kterého je útočeno. On se toho vlastně neúčastnil na sítích, ale bral telefony těm lidem, a psal si s nimi. A jeho syn Petr byl schopný s lidmi celkem věcně komunikovat na sítích (pokud byli slušní také). Takže moje kritika míří... ehm ehm... trochu výš.

Ten, kdo by fakt měl zachovat chladnou hlavu, odpustit si aroganci, namyšlenost a bambilion vykřičníků jsou právě profíci ve vedení. Chtít to po paní (myslím tím sebe), která se prostě našla ve sledování čápat, je fakt mimo mísu. Koneckonců - ten kdo čápům narval  kameru do hnízda a druhý konec šoupnul na youtube, by se fakt neměl divit, že se tahle paní dívá (to je teď spíš na ZŠ Osek, případně na konkrétní provozovatele oněch přenosů). Tvrdit, že se teda nemáme koukat, když na to nemáme, je amatérismus, arogance a nepochopení toho, v čem online přenosy mohou být užitečné.

Končim.

Vlastně ne.

Nekončím.

Ještě něco:

Klapáčku.

Dartaňánku.

Malý, maličký, srdnatý čápe.

Nesledovala jsem tě.

Ale když jsem teď do tvého života i smrti nahlédla zpětně, chci ti napsat.

Byl jsi výjimečný. 

Možná vás, předem k smrti odsouzených bojovníků, umírá mimo kamery víc.

Ale ty jsi prostě fakt jako pohnul horou.

Představ si!

Dokonce i velkej pan Makoň si několikrát sedl a napsal kvůli tobě vzteklý vyjádření! A použil fakt jako hodně vykřičníků!!!!!!! Lidé tě řeší ještě několik týdnů po tvé smrti! Donutil jsi spoustu lidí, přemýšlet o věcech, které je před tím nenapadly! 

A navíc - někteří odborníci vážně začali lidem - díky tobě malý čápe - vysvětlovat i ty zákony přírody, které byly laikům do teď milosrdně skryté. To přece není málo, byť lehce konfrontační tón tam stále je - zkrátka začínají spolu komunikovat. Protože pokud jsou odborníci dotčení, že lidé nevnímají přírodu komplexně, ale skrz jedince, můžeme se spolu malý čápe ptát - a jak k tomu mají ti laici dospět? Bez odborníků těžko, že, malý čápe.

A pak jsem tady já. Nenechal jsi mne být. Nakonec, tři týdny po tvé smrti tu sedím a dopisuju sakra dlouhý text, protože zkratkovitost medií i sociálních sítí, tohle celé nedorozumění způsobila. A ten text je jen zlomkem toho, co všechno kvůli tobě promýšlím.´

Co všechno se mi kvůli tobě honí hlavou?

Zákony přírody. Čapí fascinující krutý a nádherný život. Hranice mezi přírodou a člověkem. Síla pomoci. Jedinec versus druh. Mateřství a instinkty. Lidská povaha, zloba a zášť. Síla lidské komunity. Zlo zkratkovitých sociálních sítí. Znepokojivost světa, kde nelze najít černobílé odpovědi. 

Ať mi nikdo neříká, že jsi jen slabej článek.

Jsi prostě formát.

Protože kdo ví. Třeba díky tobě pomalu, postupně, začne být víc luk plných hmyzu, mokřadů a meandrů, aby měli čápi kde brát potravu. Stejně jako díky čápici Barunce budou lépe ošetřeny elektrické dráty v krajině. Jen je škoda, že zvířata musí začít umírat proto, aby lidi začali řešit, co svým jednáním způsobují.

Nežil jsi nadarmo. A tvoje smrt není bezvýznamná.

A teď do mne, národe odborníků! Kdo začne s urážkami? No, kdo bude první?