Příběh, který (asi) nenapíšu aneb hovory o Viru

07.04.2020

Samozřejmě, že jsem chtěla chytnout Virus za pačesy a hezky ho po žifulíkovsku přežvýkat do legračního příběhu. Ale nejde mi to. Co bych to nepřiznala. 

Osobně se domnívám, že děti nepotřebují nějaký strašně konkrétní překlad dnešní situace do nějaké pohádkové kulisy, kde virus je například drak nebo tak něco. To, co potřebují znát, se dozví třeba ze stránek Déčka, nebo pro nás lze zajímavé materiály najít i na stránkách jednotlivých Ministerstev (třeba MVČr) nebo Masarykovy univerzity v Brně . Nejde o nějakou mou celkovou  rešerši, berte to jako to, na co jsem za poslední dva týdny narazila já. Zkrátka materiálů je hodně.

Potkala jsem také už i jednu pohádku, ale ta mi přišla spíš ke škodě než k užitku. K dětem jsem jí nepustila. Sama jsem nenašla klíč, jak toto téma uchopit tak, abych jí mohla s čistým svědomím aplikovat na své, potažmo vaše, děti.

Dětské příběhy a děti samotné myslím oceňují nadhled. Každý konkrétní příběh potřebuje mít nějaký přesah do obecnější roviny. Naučit se z něj něco pro náš budoucí život. Příběh o Koroně právě prožíváme a já ještě nemám potřebný nadhled. Vlastně ještě nevím, co bych takových příběhem dětem chtěla říct. To, že si mají mýt ruce už vědí. Zpíváme si dvakrát písničku Kočka leze dírou pokaždé, když mydlíme ruce. To, že musí nosit venku roušku, vědí už taky, byť s tím stále bojují. To, že nemůžou obejmout dědu a babi a pořádně je oslintat od hlavy k bradě, to už taky chápou (to je jedna z nejsmutnějších věcí na tom všem). To, že nemůžou do školky,  berou jako nutnost, která jednou pomine. Nevím, jak vaše děti, ale moje se tak trochu zavřely do toho našeho vnitřního vesmíru tady doma. Předstírají, že nic jiného vlastně není. Působí, jakoby se jich krize vůbec nedotýkala. Ale třeba u Barta vím, že ho trápí to, že nemůže vidět své kamarády. Byť to dává najevo neochotou si s nimi povídat online. Řekla bych, že pokaždé, když je vidí skrz obrazovku, připomene si, že je nemůže vidět doopravdy a to ho trápí a před tím utíká. 

Jeden ze způsobů, jaké jsme našli pro vzájemné udržení se v kontaktu s dědou a babi. Šachy.

Až pochopím, co nám příběh o karanténě, nouzovém stavu a Viru přinesl, možná z něj bude legrační příběh, kde Žifulíci přemůžou za pomocí mýdlového meče zelené puntíky, o kterých mluví Bart v nahrávce (viz výše). Možná to bude příběh o tom, že se sobectví skutečně nevyplácí. A že ohleduplnost je bezpodmínečně nutná proto, abychom přežili. Což je jedna z hlavních myšlenek celé téhle situace. Zajímavé na ní je to, že to není nic, co by nám někdo musel deklarovat. Žijeme to každý den. Pokaždé, když si zavazujeme roušku. Pokaždé, když voláme svým dědečkům a babičkám. Pokaždé, když jdeme ven. Pokaždé, když děláme něco, abychom nezešíleli. Ať už je to hledání vlastního vnitřního klidu, nebo pomoc jiným. Každý děláme to, na co máme sílu. To úplně stačí. 

Ohleduplnost se stala samozřejmou součástí našeho života. Něco, co si dokonce na nás vynucuje i stát.

Zkoušela jsem s Bartolomějem něco užitečného příběhového vymyslet, ale (zatím) je z toho jen záznam, který jsem dala do úvodu článku. Třeba pobaví. A také v něm dávám možnost nahlédnout do toho, jak některé naše příběhy vznikají. Z té nahrávky je jasné, že Bartoloměj hlasuje pro promořování. Minimálně tedy Žifulíků. Můj postoj je o něco opatrnější a snažím se zabránit tomu, aby se nám Kamínek Ramínek nějak vehementně rozkejchal.

Hezký den a buďme zdraví!