Příběh o příběhu "O tom, kupovali autobus" aneb všechno má svůj čas

26.11.2019

Ten černý notýsek se mnou putuje celý život. Z šuplíku ve stole v dětském pokoji na Vinohradech se přesunul do pankrácké garsonkové krabice s názvem "až budu mít stůl". Uteklo pár let, a já ho musela začít chránit před nenechavými zuby štěněte Goldy. Z té je dneska už pes v nejlepších letech. Pak notýsek získal výsadní místo v krásném velkém šuplíku obrovského prvorepublikového stolu v nuselském bytě nad parkem. Tam mne stěhoval už Honza, můj muž. Notýsek v šuplíku zůstal. Zato stůl se přesunul. Jednoho dne jsme ho rozebrali na součástky a poskládali ho znovu na Libuši, v malém domku uprostřed velké tajemné zahrady. A tam ten velký stůl, ve kterém je šuplík, ve kterém je notýsek, stojí dodnes. Kolem procházejí naše malé rodinné dějiny. Začalo se plodit. Rodit. Lézt. Chodit. Běhat. Zlobit. Vyprávět.

A notýsek v mém šuplíku trpělivě čekal na to, až nastane jeho čas.

Jeho čas nastal zhruba před dvěma lety, když jsem se jednou večer snažila kvůli Bartolomějovi vydolovat z hlavy jak že se všichni ti Žifulíci jmenovali. Tehdy jsem po něm sáhla a našla tam příběh, který mi tam zapsal táta. Ale ty ostatní příběhy v notýsku jsem psala já, jako dítě. Nevím přesně kdy, s datováním jsem se tehdy neobtěžovala.  

Naše děti vychrlí stovky různých obrázků, odvypráví nám tisíce příběhů z nichž většina nemusí mít ani hlavu ani patu, postaví desítky věží z kostek, které jim jejich sourozenci jedním mocným kopem rozboří, budou zbožňovat bagry, tramvaje, popeláře nebo fascinovaně zírat hodiny a hodiny do akvária. Nebo do počítače. Nebo na oblohu. Nebo na mraveniště. Nemusí to nic moc znamenat. Ale může. Může to být ozvěna budoucnosti. Semínko. 

Já jsem klasický rodič neustále nachystaný na startovní čáře. Ne a ne se zbavit té mánie být neustále připravená zajistit dětem, aby byly v budoucnosti spokojené. Ať se jim to líbí nebo ne. Nastartovaná, abych náhodou nepromeškala nějaký jejich talent nebo zájem. Aby se náhodou něco neprošvihlo. Nebo neztratilo. Hlavně pěstovat. Semínko.

Tenhle černý notýsek do šuplíku už nevrátim. Nechám si ho na stole, aby mi připomínal, že to skutečné semínko, které má jednou vyklíčit, vyroste i bez mé urputné snahy ho najít, identifikovat a zalejvat. Taky bych ho mohla přelejt, že. To by pak nic moc nevyrostlo. 

 Tak tady je to moje semínko z dětství. "Dospělou" a o dost jinou variantu příběhu z černého notýsku najdete v knize "Žifulíci - neposední trpaslíci z Hrádečku" pod názvem "O tom, jak kupovali autobus."  Nějaký posun v textu rozhodně je, řekla bych. Na fotografiích výše můžete srovnat střípky jednoho příběhu ve třech různých podobách v průběhu času. 

"O tom, jak chtěli ject Žifulíci k moři"

To byste ani nevěřili, kolik se kolem vás hemží trpajzlíků, trpasličích slečinek a mládenců, paní a pánů, babiček a dědečků. O jedné té skupině, partě, skupince, bychom vám teď chtěli povídat, vyprávět říkat. O trpaslících, skřítcích, lesních pomocnících Žifulících. Jsou to hodní trpaslíci, starají se o les. A Jak? Hubka Pupka se stará o to, aby hub bylo pořád dost. Žilka Pilka se stará o stromy, aby pěkně rostly, a někdy je i přiřízne. Liška Šiška se stará o to, aby šišky pěkně padaly ze stromů a stromečků a potom zasazuje semínka. A Barvík se stará o to, aby byl les krásně pestrý a barevný a stará se o vodu, aby byla čistá. A tihle čtyři trpaslíci chtěli k moři za lesem, kde byla velká hrádečkovská louže. Ale pro ně je to strašná dálka, přejít les, tak si řekli, že si koupí autobus. Ale jak ho sehnat? Jet do Trutnova. A čím? Autem? Ano autem, my je vemem, v Trutnově je vyložíme, ať dou koupit autobus. A tak se stalo. Vyložili jsme je u prodejny hraček. Řekli jsme jim: Ahoj! A šli do krámu pro autobus. Nabídl se Žilka Pilka, že pude a šel do krámu na hračky, ale jak byl maličký, vždycky ho někdo předběhl tak vyšel zase ven a řekl, co se mu stalo. A tak přemýšleli a mysleli a dumali a koumali. Až došli k názoru, že se můžou postavit na sebe, aby byli stejně velicí jako velicí lidé. Kdo tady zůstane? Asi Žilka Pilka. A zůstal. Před obchodem se postavili na sebe a šli do obchodu. Povedlo se, a pak vesele, radostně se vraceli domů. A doma přemýšleli, jak autobus pojmenovat a protože maj kamarádku, které je 1 rok, tak dali tomu autobusu jméno po ní. Katkobus.

Já příběhy od dětí a jejich dospělých o Žifulících sbírám (jestli nějaký máte, budu vděčná za zaslání). Teprve včera mi ale došlo, že prvním příspěvkem do sbírky je můj vlastní příběh.

Přeji hezký zbyte(če)k listopadu a hurá do Adventu!