Co Žifulíci vědí o výchově aneb jak vznikl první příběh.

16.09.2019

Když byly staršímu synovi tři, každé ráno jsem vstávala plná nadějí a optimismu, připravená čelit novým výzvám. Tentokrát nic nezvorat. Být dokonalá máma. Nad věcí. Klidná. Přirozená autorita. Vysvětlovat a argumentovat, místo toho, abych jen udělovala příkazy. Nejen že budu skvělá máma, taková ta hezká, upravená, pořád usměvavá, já dokonce poskládám i tu hromadu vypraného prádla, co mi čím dál sebevědoměji zabírá moje oblíbené křeslo v ložnici. Dneska to zkrátka dám. Jo. Přesně tak! Dám to!

den, kdy to začalo

Všechny moje tehdejší smělé plány brávaly pravidelně krutě za své už zhruba tři minuty po našem probuzení (dnes už mé smělé plány za své neberou, protože jsem od smělých plánů upustila). Bylo třeba se totiž obléknout. Sebe, to jsem ještě tak nějak zhruba zvládala. I když už jsem se jednou přistihla, jak se rvu do dětských ponožek. Mladší syn se ještě v té době nemohl bránit a bylo společensky přípustné ho do těch dupaček nějak narvat, ať už se mu to líbilo nebo ne (bylo mu to jedno). Ale co ten starší? Ten, co nastupuje do školky, a tam se už musí oblékat sám? Ha?

Byl to každodenní boj. A vyzkoušela jsem postupně všechno možné. Domlouvání. Rovná s rovným. Rovná s nerovným. Vyjednávání. Vyhrožování. Argumentaci. Praktickou ukázku následků neobléknutí se (prostě jsme na tu velikonoční dětský mejdan tehdy nešli, protože zůstal v pyžamu). I matku - medvědici jsem aplikovala. Nic nezabíralo.

Situace se nezlepšila ani v létě, když jsme byli na prázdninách u nás na chalupě na Hrádečku. Venku zrovna pršelo, takže kromě obvyklých vrstev, bylo nutné přidat holiny a pláštěnku. Ale k těm byla vážně ještě daleká cesta. Loupežník byl pořád v pyžamu. A nevypadalo to, že by na tom něco hodlal měnit.

" Oblíkni se."

"Už jsi oblečenej?"

"Oblíkni se! A říkám ti to naposled!"

"Oblíkni se!"

"No sláva, to to trvalo!"

"Máš naopak kalhoty. A ten obrázek má bejt na břiše, ne na zádech. A ponožky se dávaj na nohy nenavlíkaj se na uši."

"Sláva. Jdem na ty holiny."

"Jak to že se tu na zemi válej ty spoďáry?"

"Ty jsi zase na ostro?!"

"Svlíkni se!"

"Oblíkni se! "

"Ne. Nejdřív se svlíkni a pak se oblíkni!"

"Nejdřív spoďáry přece!"

No zaplaťpanbu, zvládli jsme tu. Počkej tady, jdu na záchod."

"Proboha, proč jseš zase nahej?"

Opět nahatý loupežník skákal po posteli a zpíval něco o tom, že všechno, co potřebuju, je láska. Beatles vědí kulový. Všechno, co jsem potřebovala bylo, aby se loupežník oblékl.

Mžitky před očima. Musely to být mžitky, protože jsem najednou uviděla trpaslíka. Byl malý tak akorát, aby mohl být ještě považovaný za neexistující pohádkovou bytost. Měl žlutou čepici, pyžamo, a nechápavě kroutil hlavou.

"Co vy to všichni s tim převlíkáním máte? Ráno se probudíš v pyžamu, večer jdeš spát v pyžamu, tak proč se mezi tím pořád převlíkat? Jste převlíkací maniaci!"

Takže buď se nechám odvézt do blázince, protože vidět trpaslíky je poměrně jasným znakem šílenství, nebo budu předstírat, že jsem si ho vymyslela a naprosto nesportovně ho zneužiju pro svoje výchovné účely. B je správně.

"Loupežníku? Už jsi slyšel ten příběh o tom, jak se Jahoda Lahoda nechtěl převlíkat?"

Jahoda Lahoda. Znala jsem toho trpaslíka. Stejně jako těch pět ostatních. Kdysi mi o nich vyprávěl můj táta, zrovna tady, na Hrádečku, když se mi s ním nechtělo chodit do lesa na houby. Proč z těch šesti tehdy přišel zrovna Jahoda Lahoda, nevím. Prostě přišel a já o něm začala loupežníkovi vyprávět. Tříleté pometlo přestalo skákat a rozsvítily se mu oči. První příběh se právě zrodil.

Tady bych asi měla napsat, že od té doby bylo všechno v pořádku. Loupežník si vyslechl příběh o neoblíkacím trpaslíkovi, zasmál se legračním momentům a vážně pokýval hlavou nad poučením. Následně se zařekl a pilně poučen oním příběhem začal trénovat oblékání. Zvlášť, když součástí příběhu byl i mnou vlastnoručně nakreslený návod na oblékání.

Tak to nebylo. Trvalo ještě celkem dlouho, než oblékání přestalo být u nás nervy drásajícím každodenním tématem. Ale vytěžili jsme z něj příběh, který nás dodnes baví.

Zjistila jsem, že některé věci se urychlit nedají, ať už jsou naše smělé plány jakékoliv. Rodič míní, dítě mění. Děti si krok za krokem životem nakonec prochází po svém už od mimina. Samy se začnou jakoby z ničeho nic otáčet. Smát. Žvatlat. Samy začnou chodit, kdy se zamane jim, a ne kdy to očekáváme my a tabulky. Samy si začnou mluvit, jeden v roce a půl vede monology, druhý ve dvou a půl letech vesele skládá věty jako mozaiku sporých slabik, kterým rozumíme jenom já a můj muž. Samy si vyřeší i tu záležitost s plenkami. S nočníkem. Se záchodem. Na nás je jen asistovat. Samy si jednoho dne zavážou tkaničku, oblečou triko hlavou napřed (ne nohama), a kalhoty knoflíkem dopředu. Fakt, že děti se jedou životem po svém, mne nezprošťuje povinnosti je vychovávat. Učit tomu, co neumí. Zorientovávat je v tom velkém složitém nepřehledném a dost často na hlavu postaveném, světě. Stanovovat hranice a mantinely. Vyprávět pohádky, kde dobro vítězí nad zlem. Ale ovlivnit toho ve skutečnosti můžu dost málo. Mantra dnešní doby, která nás rodiče činí konečně odpovědné za budoucí (ne)štěstí našich dětí, o kterém rozhodujeme defacto už teď tím, jaké (ne)děláme chyby či jaké volíme (ne)postupy, je nejen velmi zátěžová (byť výnosná), ale myslím i nesmyslná. Instinkt, selský rozum, láska a podpora blízkých (ať už neodborných nebo odborných), kteří nás a naše děti skutečně osobně znají. To je všechno, co potřebujeme.

K čemu tedy ti Žifulíci jsou, když vám netvrdím, že vím, jak na výchovu vašich dětí, a že můj zaručený vševědoucí návod najdete v knížce? Když skutečně neznám ty tři kouzelné kroky ke šťastnému usínání nebo snadný postup jak dítě bez zbytečných stresů naučit si oblíknout nejdřív spoďáry a pak teprve tepláky? A ještě to nevědění hrdě přiznávám?

Když vám nabízím Žifulíky, nabízím vám legraci. Dobrou náladu. Zábavu. Inspiraci (vyprávějte si!). Čtení na dobrou noc, které může být pokaždé trochu jiné. A pak i jeden z možných způsobů, jak si s dětmi s nadhledem zábavně vysvětlit momenty, které v reálném životě můžou dát zabrat. Zvu vás do našeho světa, ve kterém jsem se dokázala zasmát tomu, nad čím si mnohem častěji rvu vlasy. Což je princip jakékoliv tvorby. Na chvíli odložte své starosti a pojďte se s námi bavit.

Všechno nakonec bude dobrý.