Do Police!

Tak jsme jeli do Police! A ne ledajaké Police. Ale rovnou do té nad Metují!

Ve zdejší knihovně si Žifulíky vybrali jako téma pro týdenní příměstký tábor. A já tímto velmi děkuji paní Boučkové a paní ředitelce knihovny Plachtové, že nás pozvali na besedu.

Já dětem ukázala svůj potrhaný notes z doby, kdy mi bylo tolik co jim. Seznámila je s opravdickou Ajdou (která mluví, jen my jí ne vždycky rozumíme), opravdickým Bartolomějem (on se styděl!) a opravdickým Jeronýmem (on se styděl!) a doopravdického tátu Honzu a všichni jsme pak šli pouštět lodičky a celé to bylo moc fajn.

Úplně nejvíc nejlepší na celé besedě nebylo to, co jsem říkala já, ale to, co mi říkaly děti. Vymyslely skvělé Žifulíky, nápadité, osobité, originální. Žifulíky obranáře, žifuličí slečny, žifuličí sourozence, žifuličí rodiny, žifulíky pohodáře (těch tam bylo hned několik!) a přede mnou se otevřela ta nádherná přenádherná širá dětská fantazie, ze které to celé vyrostlo. Moc dětem děkuju a v galerii si můžete jejich Žifulíky prohlédnout. 

My se ale do Police nad Metují pár dní nato vrátili. Všimli jsme si, že jsou poblíž tzv Policské skály (stěny) a vydali se tam z Hrádečku na výlet. Vřele doporučujeme. Ale pozor - červená trasa je skutečně červená. Je třeba se vyzbrojit trpělivostí a ocelovými nervy. Když mi došlo, že chodíme vlastně tak trochu po vrcholku skal, málem mne trefil šlak (on mne vlastně asi trefil doopravdy, ale zvládli jsme to). Zážitek to byl ale jedinečný a zažili jsme tam spoustu dobrodružství. Například jsme potkali velké skřítkovské sídlo. Možná žifulíkovské, možná patří nějakému jinému trpasličímu národu. Každopádně jeho stavitelům to muselo trvat snad celé odpoledne. Je zařízené do nejmenších detailů  například mají trpaslíci v prvním patře svého paláce i gauč a křeslo!