Co dělají Žifulíci v zimě?

V zimě každý rozumný Žifulík spí. Zima, to je přece takové klidné nudné období, během kterého se má spát, aby měl jeden dost síly na jaro, že? Pokud se teda nerozhodne ta ženská, co Žifulíky píše, že je vytáhne za uši z teplých peřin a vystřelí je na dobrodružnou zimní výpravu. Jako třeba loni. Loni jí to raflo. A letos zase!

Ano. Koncem loňského listopadu jsem se rozhodla, že místo toho, abych šla do obchodu a koupila dětem čokoládový adventní kalendář (protože ČO-KO-LÁ-DA je cukr, a cukr je návykový jed, to se dneska ví), tak že si radši sednu, a po nocích nakreslím adventní megaobrázek se spoustou Žifulíků. A k tomu obrazu vymyslím na každý adventní večer příběh. Jen takový krátký. Na stránku. Víc ne.

30.11. můj záměr vypadal takto:

Proč? Protože v prosinci není nic moc co na práci. Advent má být čas klidu a pokoje. Ani uklízet se nemusí, nic moc se nepeče, ani se nesháněj žádné dárky. Nemluvě o tom, že v prosinci se většinou starají děti o rodiče, takže maminky mají potom spoustu volného času na to, aby ve snaze uchránit své děti před ČO-KO-LÁ-DOU kreslily a psaly. Zvlášť když to vážně nemělo být nic velkého. Fakt ne. Příběh na stránku. Max.

Po čtrnáctidenním maratonu tohoto téměř nicnedělání jsem zešílela, a na několik dní zmizela v Rokli. Občas mne sem tam někdo zahlédl, jak zdobím v Modřanech stromeček za pomocí jablek a salátů, nebo jak v Písnici kradu dárky pod obecním stromkem. Což bylo skutečně na hlavu, protože to ve skutečnosti nebyly dárky, ale (prázdné!) krabice od bot zabalené v lesklém papíře. Pak jsem se uklidnila, rozhodla se, že žádný učený z nebe nespadl. Klukům jsem celý ten velký adventní příběh dovyprávěla už jen ústně při cestách do školky. Vrátila jsem se od nějakých nesmyslných závazků k tomu, co je na Žifulících důležité. Mít v každé dlani jednu malou ručičku a vyprávět jim příběhy, které možná jednou zapíšu a možná ne. Nemusí ze všeho hned být kniha.  

Takže kolem 17.12. jsem se uklidnila, a mohla šílet už jen z klasických libůstek typu "ta vánočka se mi trochu roztekla" nebo "perníčky jsou letos spíš takové uhelnaté, ale jsou to srdíčka."

Obraz, který je ve skutečnosti velký skoro stejně jako moje deska stolu, jsem uložila do krabice a vydala se zase žít. 

A adventní kalendář letos? Ha! Letos jsem se neobtěžovala ani s tím koupit ten ČO-KO-LÁ-DO-VÝ kalendář. Jen jsem ho nezakázala kupovat babičkám. Takže kluci mlsají. Ono na té čokoládě nakonec přece jen něco je. Vždyť co by byl život bez sem tam kousku dobré čokolády? Já čokoládový adventní kalendář jako dítě zbožňovala! Pamatuju si to dodnes. A je to jen malinkatý kousíček v každém okénku, takové nic jednou denně. V mém světě je to aktuálně ok. Jiné světy nesoudím. Každý má právo na to vědět, co je pro jeho děti dobré. Nebo aspoň ne úplně škodlivé.

Jenže ono mi to s těmi zimními Žifulíky nedalo. Když jsem četla loňské příběhy klukům, byli nadšení. A Bartoloměj mne šokoval tím, že mne opravoval v detailech. On si to celý ten rok pamatoval! Navíc Jeroným začíná příběhově procitat. Miluje Žifulíky. Hlavně teda (nevím proč) Žilku Pilku a každý večer velí "Mámo, číst!" a já musím mít co číst. A tak jsem se rozhodla dopsat těch posledních deset příběhů. Možná jedenáct. Možná dvanáct. Pro ty rozzářené oči dětí při večerním čtení. 

Začala jsem tím, že jsem prvních deset dní přepisovala těch prvních 14 už napsaných příběhů. Pak jsem na dva týdny onemocněla (ty právě probíhají) a antibiotika mi vyměnila mozek za nepříliš aktivní mucholapku. Aktuálně jsem na čísle 17. Mám to už celkem uspokojivě promyšlené, ale začínám se zase slušně klouzat.

Co se týče kreslení, odvážila jsem se na akvarel. Ne akvarelové pastelky. Ale akvarel. Panvičky, štetečky, voda a tak.

Příběhy posílám několika dalším známým tzv "testovacím" dětem. Ano, přesně tak, moje příběhy nejsou bio ani fairtrade, jsou naprosto nemilosrdně a cynicky testované přímo na bezbranných malých roztomilých dětech. 

Na konci mých příběhů v knize přidávám i sadu otázek pro čtenáře, dnes to udělám i tady.

Dopíšu zimní knihu?

Dopadnou Žifulíci Strašného Pytla?

Prosadí si Bartoloměj finále na kuličkové dráze smrti?

Povede se mi zakomponovat i strejdu Jiřího z Podolí?

A co na to všechno Ježíšek?

Stihnu to v reálném čase?

Zvládnu upéct letos i Vánočku?

Dokážeme do Štědrého dne uklidit dětský pokoj plný hromádek lega, kostek a blíže neidentifikovatelných součástek z různých divných barevných předmětů?

Bude letos písnický obecný vánoční strom ušetřen loupeživé vyprávy šílené matky na antibiotikách?

Dám vědět. 

A pro trochu relaxace připojuji své staré fotografie ze zasněženého Hrádečku. Zima před tím, než se narodil Bartoloměj. Taková zima, v jaké spí Žifulíci spánkem spravedlivých trpaslíků, dokud je neprobudí nepřející autorka a nedonutí je putovat na místa, která nikdy před tím nepoznali a potkávat bytosti, které nikdy před tím nepotkali.

K té čokoládě malá velká poznámka pod čarou, je na ní totiž dobře vidět můj vývoj jako matky. Jde vlastně o takový další utajený bonusový článek navíc. Dva články za cenu jednoho kliku! No neberte to.

(EDIT 2020 - já to letos vytáhla do samostatného článku)

Je zajímavé hledět sama na sebe s odstupem času. Jako matka malých předškoláků velkoryse shlížím na matku batolat. Matka batolat zase velkoryse a s jemnou závistí shlížela na matku mimin. Každá ta matka je úplně jiná. Tuhle mne na hřišti seřvala matka batolete kvůli mému Jeronýmovi, který do toho jejího batolete strčil. Což jsem mu samozřejmě nepochválila. Velmi důrazně jsem mu to nepochválila. Můj hodný Jeroným měl nějakou svou zlobivou chvilku a začal nečekaně zlobit. Zaskočilo mne to, ale protože jsem zároveň i máma Bartoloměje, který zlobí pořád a neustále, v podstatě i ze spaní si občas zazlobí, jsem ... ne otupělá, ale řekla bych... no zkušená. Takže když mi tahle matka jednoho jediného batolete řekla něco v tom smyslu jako "trochu výchovy by neškodilo" došlo mi, jak zoufale nevědomá jsem byla, když jsem byla v jejím vývojovém mateřském stádiu. A zároveň jsem měla pocit, jak všechno strašně přesně vím. Asi je to tak v pořádku. Máme být takové. Asi nás takové příroda pro naše batolata stvořila. Čím starší ale děti jsou, tím víc vím, že nevím vůbec nic. A že výchova - alespoň v mém případě - není nějaký cílový postup, na který mám povinnost přijít, ale neustálý proces plný chyb a lásky a naděje. A zoufalství. 

Jako matka mimin jsem se cpala čokoládou, abych přežila energeticky den (kafe nesmím, kojím). Zároveň jsem u toho mohutně googlovala a četla různý knihy o zdravém a šťastném dítěti, které jsem byla rozhodnutá za každou cenu vyrobit. 

Jako matka batolat, jsem se cpala čokoládou tajně, abych nešla dětem špatným příkladem. A s velkým překvapením jsem začala zjišťovat, že se děti tak nějak mým výrobním postupům na jejich šťastnou a vyrovnanou budoucnost začínají vzpírat. V té době už jsem musela čelit heslům typu "čokoláda je lék", které razily babičky a nemohly se dočkat, až budou moct začít mé děti léčit. Ach ta generace našich matek! Jak to všechno dělala úplně špatně! Ještě že já mám teď ten internet a vím, jak to s tou čokoládou je!

Jako matka předškoláků se s nima o čokoládu podělim. Teda. Většinou se dělit nechci, takže jí jim pořád tajně, ale už jim jsem ochotná koupit jejich vlastní. A výrobní postupy na šťastnou budoucnost nejen že jsem hodila za hlavu, ale začala jsem na ně být poměrně dost alergická. Na všechny ty návody a několika krokové postupy na cokoliv, co se týče dětí. O dětech už se radím výlučně jen s těmi, kteří nás znají osobně. Dost často to jsou babičky. V dost ohledech je začínám chápat. Hlavně teda svojí mámu. Kruh se uzavírá?

A teď jsem vážně zvědavá, jak bude jednou shlížet na tuhle matku předškoláků matka teenagerů.