Příběh o příběhu "O tom, jak pomohli Fandovi" aneb mají taky vaše děti pod postelí bubáka?

Když jsem byla malá, řešily se dětské strachy příslovím "kdo se bojí nesmí do lesa". Což u nás na chalupě s tímhle přístupem narazíte dřív nebo později poměrně  zásadně. Stačí, abyste potřebovali na záchod. Ten je u nás totiž přímo v lese a dokonce je tam, i když je noc a tma.

Přesně tak. U nás na Hrádečku se chodí na latrínu. V lese. I v noci. I když prší. I když prší a fouká vítr.  Vane tu a praská už jen černé temné vědoucí ticho. Všechna ta nikdy neviděná zvířata. Obrovské stromy s větvemi jako obrovské ruce, které se vypínají až kamsi do vesmíru. 

A bubáci, samozřejmě. Jejich existence ještě nikdo přesvědčivě nevyvrátil.

Takže je jasné, že se v noci do lesa dvakrát nehrnu. Ikdyž už jsem velká a nemám nárok na to bát se bubáků.  Nehrnula jsem tam ani to léto, co jsme si začali vyprávět o Žifulících.

"Mámo já ti ukážu, že tam venku žádnej bubák není!"

Popadl tehdy Bartoloměj baterku a vrhnul se na tmavou zahradu, kde s tou baterkou běhal sem a tam, aby mi dokázal, že se nemám čeho bát. Byla jsem na něj hrdá. Prorážel tmu a pokřikoval na bubáky, že jim nakope zadek. Můj hrdina. Neohrožený hrdina.

Vrátili jsme se do Prahy. 

"Mámó! Já se bojím! Pod postelí je bubák!" křičel na mne můj nebojácný a statečný syn doma v předsíni s tím, že odmítá jít do svého pokoje. 

Pod postelí v loupežníkově pokoji je tedy bubák. Myslela jsem, že pod postelí mají bubáky jen vymyšlené děti v pohádkách nebo ve filmech. Ale že skutečné děti pod postelí žádné bubáky nemají. Maximálně sem tam zakopnutou fusekli. Co s tím? Co dělají ty dokonalé filmové vždy upravené a usměvavé maminky s bubáky pod postelí?

Můžu uvést vše na pravou míru a oznámit synovi, že bubáci neexistujou.

Jenže mi něco říká, že v tomhle mají děti tak nějak vlastní hlavu. Koneckonců - co já vím o bubácích a tom, co se děje pod dětskou postelí?

Pamatuju si, jak jsem byla doma sama poprvé já. Už nevím, kolik mi bylo. Ale vím, že jsem okamžitě, jakmile za mámou zaklaply dveře, vlezla právě pod postel a byla tam schovaná, aby mě nikdo neviděl. Strašně jsme se bála. Cítila jsem se tak zranitelná a bezbranná. Byla jsem pod tou postelí schovaná úplně celou dobu, co byla máma pryč. Bylo to pět minut. Ani ne. A přesto si to pamatuju celý svůj dosavadní život. Svého syna tedy chápu. Ale co s tím mám dělat? 

"A jak vypadá ten bubák?" hraju o čas

"Je celej černej! A má zuby. Veliký zuby."

Strach je normální pocit, který může být i celkem užitečný. Reguluje naše sebevražedné aktivity na míru vhodnou k přežití. Přichází s rozumem. S poznáváním. Čím víc toho známe, tím víc se bojíme toho... co neznáme.

"Aha, Tak toho znám. To není bubák. To je strašák. Jmenuje se Fanda a je to kamarád!"

Fňukání přestalo. Zase na mne koukaly ty příběhu lačný loupežníkovy oči.

"Fanda?"

"Jo, Fanda. Pojď, budu ti vyprávět o tom, jak jsme s Žifulíky pomohli Fandovi. A zítra si ho vyrobíme ze starých vařeček a dáme na zahradu, ano?"

Takhle vznikl příběh o tom, jak Žifulíci pátrali po záhadném bubákovi pod loupežníkovou postelí, a vypátrali tam znuděného strašáka, který je všechno možné jen ne strašidelný. 

Nemam žádný návod na to, jak děti zbavit strachu (návod na výrobu Fandy mám a časem se tu také objeví). Na rovinu si myslím, že je nesmysl strach nějak a priori potírat, popírat, hanět. Asi by mne nenapadlo dětem tvrdit, že bubáci nejsou, protože tohle je něco, co já nevím. Bubák je podle mne jen nějaký symbol - prostředek, jak komunikovat něco, co už reálné být může. Strach je normální a pokud je v rozumný míře, může být celkem fajn. Může s ním být i legrace (když se třeba dělá noční bojovka na Břečtejně, nebo noční hlídka na táboře). Ale jasný je, že jak já, tak moje děti se s ním nějak potřebujeme naučit pracovat. Aby nás strach nezačal ovládat. Něco o tom vím. Jsem expert na to, jak sama sebe děsit úplně vším, co se v životě může i nemůže stát. 

Ach ano, se strachem je to jako s ohněm. Strach je dobrý sluha ale moc špatný pán.

Příběh o bubácích a strašácích je jiný než ostatní příběhy v knize. Jako jediný se neodehrává na Hrádečku ale u nás v Praze na Libuši. Přesně si pamatuju ten den, kdy Žifulíci překročili práh našeho libušského domu. A začali s námi bydlet. Den na to už měli domeček na záhonku. Dva dny na to jsme vyrobili pasti na bubáky. A řekla bych že zhruba do týdne jsme potkali historicky prvního Žifulíka, který byl původem z Libuše a ne z Hrádečku. Historicky prvního Žifulíka, kterého jsem nepředstavila já dětem, ale děti mně. 

Ale to už je zase jiný příběh a jiná kniha.